Vybrané právní aspekty zřízení a provozu dobíjecích stanic na elektromobily
V posledních několika letech zažívá elektromobilita v České republice, jakož i jinde v Evropě či v Asii neuvěřitelný rozvoj, který se mohutně projevuje jednak v automobilovém průmyslu (naprostá většina značek vozidel všech cenových kategorií nabízí modely ve variantě čistých elektromotorů, hybridů či plug-in hybridů, rozšířenější se stávají i tzv. vodíkové elektromobily), jednak v rozvoji distribuční sítě. Síť dobíjecích stanic pokrývá čím dál tím větší území České republiky s tím, že aktuálně na trhu dobíjení působí mimo velkých hráčů (zastoupených například distributory elektřiny, jako je ČEZ, E-ON či PRE), i mnoho menších subjektů, či subjektů provozujících menší množství dobíjecích stanic. Ačkoliv se může zdát, že provoz dobíjecí stanice a s tím související prodej elektřiny může být právně a administrativně obtížný, minimálně z právního hlediska lze shrnout, že na provozovatele dobíjecích stanic nejsou kladeny příliš náročnéči nepřiměřené požadavky – dobíjecí stanici tak může zřídit a provozovat v případě zájmu téměř každý.
Legislativní vymezení dobíjecí stanice
Dobíjecí stanice je legislativně definována v ust. § 2 písm. n) zákona o pohonných hmotách[1] jako zařízení vybavené jedním nebo více dobíjecími body, které mají stejného vlastníka jako toto zařízení. Dobíjecím bodem je pak myšleno zařízení, které umožňuje dobíjet v určitém okamžiku jedno elektrické vozidlo nebo u něhož je v určitém okamžiku možno provést výměnu baterie u jednoho elektrického vozidla, a jehož hlavním účelem je dobíjení elektrického vozidla.
Zákon dále dle výkonu dobíjecích bodů (zařízení) rozlišuje mezi běžným dobíjecím bodem a vysoce výkonným dobíjecím bodem (kdy na provozovatele dobíjecí stanice vybavené vysoce výkonným dobíjecím bodem jsou kladeny některé zvláštní povinnosti, zejména technického rázu[2]). Významné je dále rozlišení mezi veřejně přístupnou dobíjecí stanicí a neveřejně přístupnou dobíjecí stanicí, kdy toto rozlišení má značný vliv na povinnosti provozovatele dobíjecích stanic. Zákonodárce se svou negativní definicí veřejně přístupné stanice přiklonil k poměrně přísnému nastavení pravidel, a za veřejně přístupné dobíjecí stanice jsou tak považovány i dobíjecí stanice, které by běžný člověk s ohledem na jejich umístění, provozovatele či účel považoval spíše za neveřejné:
Veřejnou dobíjecí stanicí není dle ust. § 2 písm. q) zákona o pohonných hmotách dobíjecí stanice, kterou:
Pokud tedy servis vozidel nabízí v rámci opravy či servisu elektromobilů i službu jejich dobití na dobíjecí stanici umístěné v rámci areálu, kam mají přístup i další zákazníci (byť tato dobíjecí stanice je primárně určena pro potřeby provozovatele, avšak technické nastavení nevylučuje její využití veřejností), nebo pokud se daná dobíjecí stanice nachází v areálu za závorou, kdy tento areál je částečně (v rámci některých hodin) přístupný veřejnosti, i taková stanice je považována za veřejně přístupnou dobíjecí stanici, s kterýmžto statusem jsou spojeny zvláštní povinnosti jejího provozovatele.
Výstavba dobíjecí stanice a parametry pro výstavbu:
Obecně platí, že všechny stavební záměry (včetně změny již dokončené stavby) vyžadují územní rozhodnutí nebo územní souhlas, nestanoví-li stavební zákon jinak (v souladu s ustanovením § 76 odst. 1 stavebního zákona[3]) a stavební povolení, nestanoví-li stavební zákon jinak (podle ustanovení § 108 odst. 1 stavebního zákona). Přístup stavebních úřadů k výstavbě dobíjecích stanic je však nejednotný, ovlivněný zejména skutečností, zda o elektromobilitě v dané oblasti působnosti stavebního úřadu existuje alespoň základní povědomí. U dobíjecích stanic vybavených výlučně běžným dobíjecím bodem se pro zjednodušení výstavby nově nevyžaduje rozhodnutí o umístění stavby či územní souhlas a tedy ani stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu.
Parametry pro výstavbu dobíjecích stanic, jakož i jejich značení, je upraveno aplikovatelnými právními předpisy a technickými normami. Zvláštní požadavky jsou zejména na umístění stanice (ať již v zeleném pásu trávníku nebo do chodníku) a přístup k ní, jakož i na značení vyhrazeného stání pro elektromobily.
Novelou vyhlášky o technických požadavcích na stavby, aktuálně ve stádiu legislativního procesu, má být v budoucnu dále zajišťována výstavba dobíjecích stanic a kabelovodů pro dobíjení elektromobilů u obytných budov a jiných než obytných budov nových či procházejících větší renovací, kdy budou stanoveny kvóty na počty dobíjecích stanic a kabelovodů s ohledem na počet parkovacích míst předmětné budovy. Předmětná novela (resp. její obsah) by měla být do českého právního řádu transponována nejpozději do 12. listopadu 2021.
Jedním z hledisek při výstavbě dobíjecí stanice je samozřejmě i zajištění dodávek elektřiny pro samotné provozování dobíjecích stanic. Zde lze stručně uvést, že variant samotného zajištění dodávek je samozřejmě více (od přímého vedení elektřiny bez nutnosti využití přenosové nebo distribuční soustavy, přes nákup elektřiny od konkrétního výrobce, až například po nákup elektřiny od obchodníka s elektřinou) a záleží jen na vlastníkovi dobíjecí stanice (resp. na jejím provozovateli), jaký způsob dodávky je pro něj nejvhodnější.
Podmínky provozu dobíjecí stanice
Ačkoliv se na první pohled může jevit, že poskytování dobíjení elektromobilů, resp. využívání elektřiny v souvislosti s provozováním dobíjecích míst, je obdobné prodeji elektřiny, není k takovému nakládání s elektřinou (na rozdíl právě od zmíněného prodeje) zapotřebí licence (§ 3 odst. 4 písm. c) energetického zákona[4] a contrario). Provoz dobíjecí stanice (pokud je taková činnost činěna soustavně, samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku), je živností vyžadující živnostenské oprávnění, a to oprávnění pro živnost volnou „výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona[5], velkoobchod a maloobchod. Živnost volná neklade na jejího provozovatele žádné zvláštní nároky (za předpokladu splnění základních podmínek provozování živnosti, kterými jsou plná svéprávnost a bezúhonnost fyzických osob) a postačuje toliko ohlášení započetí provozování živnosti živnostenskému úřadu.
Každý vlastník dobíjecí stanice (ať již veřejné či neveřejné) je povinen oznámit Ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO) pro účely evidence dobíjecích stanic údaje stanovené zákonem s tím, že veřejně dostupné jsou však jen některé údaje o veřejně přístupných dobíjecích stanicích (zveřejňované na stránkách MPO), a to konkrétně adresa dobíjecí stanice, souřadnice GPS, provozovatel dobíjecí stanice, údaje o dobíjení (zda se jedná o stejnosměrný či střídavý proud, způsob připojení, typ konektorů, výkon, počet dobíjecích bodů) a datum uvedení dobíjecí stanice do provozu. Pro zajímavost ke dni 31. 3. 2021 je v České republice evidováno 700 veřejně přístupných dobíjecích stanic (a celkem 1340 dobíjecích bodů), z čehož přibližně 1/3 je provozována společností ČEZ, a.s. Zákonem požadované údaje (stanovené v ust. § 6 zákona o pohonných hmotách) je každý vlastník dobíjecí stanice povinen nahlásit před uvedením dobíjecí stanice do provozu, vlastník dále odpovídá za ohlášení informace o uvedení dobíjecí stanice do provozu, o ukončení provozu dobíjecí stanice a dále každou změnu zákonem stanovených údajů.
V souvislosti s evidencí dobíjecích stanic je dále jejich vlastník povinen každoročně do 28. února předat ministerstvu údaje o množství elektřiny spotřebované pro dobíjení vozidel v jím provozovaných dobíjecích stanicích v předchozím kalendářním roce. Tato povinnost opět dopadá na veřejně i neveřejně přístupné dobíjecí stanice
Další vybrané aspekty provozu dobíjecích stanic
Na veřejně přístupné dobíjecí stanice musí být povinně uváděna grafická informace o kompatibilitě dobíjecí stanice s elektrickým vozidlem. V rámci Evropské unie byly s účinností od 20. 3. 2021 sjednoceny pravidla pro jednotné značení dobíjecích stanic a nově vyráběných elektrických vozidel Tyto štítky musí být mj. umístěny na samostatných dobíjecích kabelech a v rámci dobíjecí stanice na každém dobíjecím bodu v blízkosti zásuvky nebo v místě uložení kabelu pro připojení vozidla. Značení je rozlišné u dobíjení stejnosměrným a střídavým proudem (AC/DC), dále se rozlišuje i konfigurace, druh příslušenství (konektor a zásuvka) či rozsah napětí Za povinnost dodržování značení odpovídá provozovatel dobíjecí stanice (tedy nikoliv vlastník). Na veřejně přístupné dobíjecí stanici dále musí být uveden i telefonní kontakt pro řešení problémů při dobíjení.
Provozovatel dobíjecí stanice je dále povinen zveřejnit ceny účtované na jím provozované dobíjecí stanici. Zákon konkrétní pravidla pro účtování a fakturaci ceny za využívání dobíjecích stanic s níže uvedenou výjimkou nestanoví, účtování ceny v rámci dobíjecí stanice elektromobilů lze tedy realizovat několikerým způsobem. Možnosti jsou prakticky následující:
- lze zpoplatnit dobíjení elektřiny platbou založenou na množství odebrané energie (tedy na kWh);
- lze zpoplatnit časový úsek, po který je služba poskytována, tj. po jakou dobu je elektromobil skutečně připojen k dobíjecí stanici;
- je možno volit úhradu na základě paušální částky, tj. na základě platby ve fixní výši za určitý časový úsek (např. měsíc, rok) po který může zákazník tuto dobíjecí stanici užívat neomezeně;
- lze využít i kombinací výše uvedeného.
V rámci veřejně přístupných dobíjecích stanic je však nutno upozornit na skutečnost, že zákonnou povinností každého provozovatele veřejně přístupných dobíjecích stanic je umožnit jednorázové dobití elektromobilu bez uzavření smlouvy se zákazníkem, která by zákazníka jinak vázala nad rámec právě toho jednorázového plnění (tj. umožnit zákazníkovi jinou formu platby než platbu za paušální období – jednorázovou platbu). Tato povinnost je stanovena v zákoně o pohonných hmotách v ust. § 6q odst. 5. Dle praxe provozovatelů dobíjecích stanic jsou však často ceny za jednorázové dobití určeny poněkud vyšší, aby se zákazníkům vyplatilo uzavírat tarifní smlouvy na paušální částky. Takový postup není vyloučen, nesmí být však diskriminační a v rozporu s výše uvedenou povinností umožnit jednorázové dobití – nastavená cenová politika by tedy měla být rozumná a ospravedlnitelná.
V předchozí části tohoto článku již byl popsán systém evidence dobíjecích stanic a povinnost každého provozovatele každoročně Ministerstvu průmyslu a obchodu předávat údaje o množství spotřebované elektřiny. Nad rámec výše uvedeného je však dále provozovatel veřejně přístupné dobíjecí stanice povinen kooperovat i s Ministerstvem dopravy, konkrétně předat ministerstvu údaje související se zaváděním inteligentních dopravních systémů: „zejména způsoby identifikace nebo autorizace provozovatelů elektrických vozidel za účelem dobíjení na dobíjecí stanici a platební metody dostupné na dobíjecí stanici“ (ust. § 6q odst. 8 zákona o pohonných hmotách) za účelem optimálního využití dat o silniční síti, dopravním provozu a cestování, v oblasti elektromobility spočívající zejména ve zlepšení přístupu k dobíjecím sítím či odstranění překážek pro cestování v elektrických vozidlech napříč EU (rovnoměrné budování infrastruktury, harmonizace platebních systémů, dostupnost informací aj.).
Přestupky
V případě porušení výše uvedených povinností vlastníka či provozovatele dobíjecí stanice lze dovozovat odpovědnost za přestupek, za který může být uložena pokuta, která například v případě neoznámení údajů o dobíjecí stanici do evidence dobíjecích stanic před uvedením do provozu činní 3 000 000,- Kč, maximální výše pokuty za některé přestupky činí až 5 000 000,- Kč.
Závěr
Ačkoliv se výše uvedená pravidla možná na první pohled jeví býti poněkud obsáhlá, z pohledu naší advokátní kanceláře celkově hodnotíme možnost zřízení a provozování dobíjecí stanice, jakož i podnikání v oblasti provozování dobíjecích stanic, jako ne příliš složitou, kdy pravidla jsou nastavena poměrně jednoduše a srozumitelně, navíc mají tato pravidla například v oblasti výstavby dobíjecích stanic viditelně zjednodušující tendenci (ke stavbě dobíjecí stanice vybavené výlučně běžným dobíjecím bodem není například nově zapotřebí rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas, a tedy ani stavební povolení či ohlášení stavebnímu úřadu). Výše uvedený výčet povinností berte však prosím jako příkladmý, samotná zákonná úprava je samozřejmě podrobnější a tento článek, ačkoliv se snažil danou problematiku pojmout poměrně komplexně, si nekladl za cíl obsáhnout veškeré povinnosti a nástrahy, které jsou na vlastníky a provozovatele v souvislosti s výstavbou dobíjecích stanic kladeny.
Vzhledem k novým požadavkům, přejímaným do českého právního řádu transpozicí pravidel v rámci EU lze shrnout, že výstavba dobíjecích stanic se v blízké budoucnosti stane součástí výstavby téměř každé budovy (ať již obytné, či neobytné, mající alespoň 10 parkovacích míst) a na tato pravidla budou muset reagovat i stavební společnosti, architekti či developeři. Je proto vhodné se v této oblasti alespoň částečně orientovat.
[1] zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách)
[2] Zejména povinnost, aby jím provozovaná dobíjecí stanice obsahovala alespoň jeden vysoce výkonný dobíjecí bod (dobíjecí bod který umožňuje přenos elektřiny do elektrického vozidla s výkonem vyšším než 22 kW) splňující požadavky stanovené zvláštním právním předpisem upravujícím technické požadavky na stavby a všechny vysoce výkonné dobíjecí body v rámci jím provozované dobíjecí stanice splňovaly požadavky stanovené českými technickými normami upravujícími technické požadavky na nabíjení elektrických vozidel vodivým připojením a požadavky na rozměrovou kompatibilitu a zaměnitelnost pro přístroje s kolíky a dutinkami na střídavý proud a požadavky na rozměrovou kompatibilitu a zaměnitelnost pro vozidlová zásuvková spojení s kolíky a dutinkami na stejnosměrný a střídavý nebo stejnosměrný proud. U běžných dobíjecích stanic (na rozdíl tedy od stanic vybavených vysoce výkonným dobíjecím bodem) je jejich provozovatel povinen zajistit, aby každý běžný dobíjecí bod (tj. dobíjecí bod, který umožňuje přenos elektřiny do elektrického vozidla s výkonem 22 kW nebo nižším) v rámci jím provozované dobíjecí stanice splňoval požadavky stanovené zvláštním právním předpisem upravujícím technické požadavky na stavby a českou technickou normou upravující technické požadavky na nabíjení elektrických vozidel vodivým připojením a požadavky na rozměrovou kompatibilitu a zaměnitelnost pro přístroje s kolíky a dutinkami na střídavý proud
[3] zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon
[4] zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)
[5] zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)
Autor: Mgr. Miroslava Vránová